Ne náhodou tenhle článek píšu v den svých jednadvacátých narozenin, ležím s angínou v posteli, ale mám pocit, že by bylo fajn se s vámi o své dojmy podělit :)

Znáte ten pocit, kdy jste měli osmnácté narozeniny a říkali jste si celý rok předtím: "Už aby mi bylo osmnáct." "Až mi bude osmnáct tak.." "Už abych byl/a dospělá" ... Z vlastní zkušenosti vím že osmnáctka, pokud tedy nečekáte na to, až budete moct legálně pít alkohol nebo konečně použít váš těžce vydřený řidičský průkaz, zase tolik se nezmění. Jen si za své případné průšvihy, absence ve škole apod. zodpovídáte sami, nehledě na to, že vás čeká doživotní autogramiáda na různých úřadech, nebo právě v té škole, pokud jste ještě studující.

V osmnácti se zase tolik nezmění, i když právě k tomuhle věku se váže tolik očekávání.

Když mi mělo být dvacet žádná očekávání jsem neměla.A možná právě proto jsem byla překvapená kolik změn se v člověku stane.Hlavně v myšlení, prioritách a v představách o životě.Najednou mi přestalo stačit to co umím a s velkou vervou jsem se pustila do objevování nových činností.Začala jsem více přemýšlet o osamostatnění, našla si práci a vůbec začala být víc samostatná než kdy jindy.A opravdu se mi tenhle život zamlouvá.Život, kde máte víc zopdovědnosti mě hodně učí a musím říct, že v jednadvaceti se cítím mnohem lépe než v osmnácti.Plánovat si tak trochu budoucnost je ohromně fajn... A kdoví, co mě čeká třeba ve třiceti :)